Možná jsem stejně jak Grinch ve snu přišel na to, jak vyřešit světový hladomor, nebo problém s předraženým jízdným a nechal si to pro sebe. Kdo ví... já, ale určitě ne. Zatím. Možná se jednoho dne, až mi bude šedesát, probudím a vzpomenu si co že se mi to zdálo důležitého. Ale to už mi nebude nic platné. Po příštích volbách to bude vše určitě vyřešené. Protože statisticky se to politikům už na 7pokus musí povést. Co, že se jim má povést? No přeci splnit jejich sliby. Po každých volbách vidím jak lidé běhají po ulicích s otevřenou pusou už, už by kousli, ale pečení holuby opět nepřiletěli. Je mi jich skoro až líto, když vidím, jak v předvolebním období baští párek s hořčicí, jak mají v každé ruce balónek a jak dychtivě poslouchají, kvůli komu se to tentokrát nepovedlo. A jaké to bude, až ONI vyhrají. Trochu se bojím, že jednou půjdu náhodou kolem takovéto akce, z tribuny ukáže kdos prstem na mne a dav si uvědomí, jak málo mu schází k dokonalému štěstí. Ale to už jsem odbočil od tématu.
Když už se mi tedy podaří nějaký sen si do rána zapamatovat, je to znát i na posteli, mém oblečení a vůbec, půlka bytu je vzhůru nohama. Jako by se v tom bytě odehrávalo to, co se mi ve snu zdálo. Jako teď naposled. Spím. Najednou se otevřou dveře a kdosi vstoupí. Ukloní se a položí na stolek snídani. Najím se a jdu se opláchnout. Koukám do zrcadla a nevěřím svým očím. Já jsem Kim Čong Il... Další vyprávění je zbytečné, protože není důležité. Ale pak mi dlouho vrtalo hlavou, kým vlastně jsme? Žijeme opravdu tak, že by někdo jiný náš život neprožil lépe? Napadá mě věta z filmu Postřižiny:
„Musíte se snažit pane správce, nebo Vás vyměníme!“
