Tatí, pojďme do lesa na borůvky…

takhle na mne nedávno vybafnul můj syn. Než jsem stačil odpovědět, vzpomněl jsem si na své dětství, jak jsme s babičkou a dědou jezdili do lesa na houby a borůvky. Pamatuju si, jak jsme se jich nacpali, až nám bráchům bylo špatně. Ale ten pocit, kdy máte plnou hrst borůvek a pak je všechny rozemelete v puse je nezapomenutelný. Je to skoro už 25let zpátky, ale dodnes si vybavuji, jak babička vařila takové velké knedlíky, blbouni se jim říká a jak k nim uvařila borůvkovou omáčku. Cítím tu vůni i chuť. Jsou to dobré drobné střípky vzpomínek na dětství, z kterých jsme složeni.

http://nd01.jxs.cz/948/775/f3dae7270a_47540553_o2.jpg

Ať si je vědomě neuvědomujeme, když na ně náhodou posvítíte, hodí na Vás prasátko. Měl jsem radost, že se odtrhnu od práce u počítače, že na chvilku narovnám záda. Mám rád les a naštěstí jich je kolem nás celkem dost. Bohužel se ale vždy najde nějaká povinnost, která se v ten daný moment jeví jako nejdůležitější na světě a tak se k lesnímu procházení dostanu tak maximálně dvakrát do roka. Vypnul jsem počítač. Vybavili jsme se dvoulitrovou butelkou a vyrazili k lesu. Ženě jsem se ještě skoro  omlouval, zda jí ty dva litry borůvek co se chystám přinést z lesa bude stačit na bublaninu, blbouny s borůvkovou omáčkou a na borůvky se smetanou. Jak vidíte, měl jsem už v hlavě pěkně srovnané, co s nimi všechno uděláme. Syn nedočkavě hopkal okolo mne a snad mi viděl do hlavy a taky už se těšil, jak se nacpe borůvek. Musím přiznat, že se mnou  byl v lese na borůvkách poprvé. Připadal jsem si důležitě. Stanu se součástí malého střípku vzpomínek na dětství mého syna. V lese jsme byli do půl hodinky. Lesy v okolí znám dobře. A tak jsem šel s jistotou k velkým borůvkovištím. Vždy jich tu byla velká spousta. Bylo jich tu dost pro všechny lidi, co přišli do lesa hledat houby. Je to příjemné, se sehnout a natrhat si hrst borůvek a pak s „nebem v hubě“ se dál prodírat houštím a hledat hříbky praváky. Vkročili jsme na začátek borůvkové plantáže a nic. Trochu mě to zklamalo, ale nevzdali jsme se. Šli jsme od jednoho místa k druhému a nic a nic. Keříčky měli strhané lístky, nikde ani bobulka. Syn nechápal proč nám tu ti, co tu byli před námi nenechali alespoň nějaké. Rezignoval jsem na dva litry borůvek a snažil se najít alespoň něco. Mám naštěstí dobré oči a mému ostřížímu zraku neuniklo několik bobulek. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, zda nějakou sním a všechny jsem předal synovi. Těch několik bobulek bylo přesně šest. Šest malých kulatých borůvek z celého lesa. Zklamaně jsme šli z lesa a já musel vysvětlovat svému synovi, který je zvyklý se o to co dostane dělit, protože ho vychováváme v tom, že tak je to správně, co jsou to lakomci.

Tak si tak říkám, co tu vlastně pro naše děti necháváme. Proč nemůžou zažít to, co jsme běžně zažívali my. Ano, mají televizi, počítače a drahé hračky, ale to jim ty střípky o kterých jsem se tu již zmiňoval nenahradí.